Truhlička ručně malovaná

Vzhledem k tomu, že šperkovnice sklidila posledně poměrně úspěch, rozhodl jsem se udělat sérii dalších různých krabiček, šperkovnic a truhliček, které mě napadnou a třeba najdou i uplatnění. Mým záměrem je vyzkoušet si na nich různé možnosti úprav, malování a časem i decoupage. První vznikla tato truhlička o velikosti přibližně 15x20 cm, která je opět ze smrkových lišt, překližky a balzy. Po sestavení jsem ji nejprve namořil a nalakoval a poté jsem se rozhodl zkusit namalovat na ní nějaký motiv olejovými barvami. Ty mají obvykle výhodu, že mají dlouhou dobu schnutí, ale na zlehka lakovaném dřevě s vyšším stupněm savosti než má plátno schla barva podstatně rychleji, což mi příjemně urychlilo práci. Poté jsem truhlici doplnil o kovovou záklopku a bylo hotovo.

Šperkovnice s majákem

Jak už to tak u žen bývá, nikdy se sebou nejsou spokojené. Aby byly ženy spokojenější, potřebují různá ověšující zkrášovadla a ty zase potřebují prostor, kde by civilizovaně a disciplinovaně spočívala. A jelikož moje žena není jiná, pro svůj vlastní duševní klid jsem se rozhodl stvořit pro její cennosti i bezcennosti šperkovnici. Celá konstrukce je ze smrkového dřeva a tenké zdobení na povrchu je vyřezávané a lepené z balzy. Látku pro vnitřní výstelku jsem koupil v krásném krámku v samém srdci města Loun, kde jsem působil trochu exoticky. Zřejmě moc mužů látky a krajky nekupuje. Zvláštní. Nu co, tak dál. Látka je lepená na kartonový podklad a pro lepší tvar a měkkost oné výstelky jsem látku podložil lisovaným vatovým čímsi, kterýžto jsem našel kdesi, což už si přesně nepamatuji. Poté jsem výstelku vlepil dovnitř a připevnil vrchní víko s pantíky. Na závěr všeho jsem se pustil do majáku. Jeho základem byla zbylá rulička po kuchyňských ubrouscích, do které jsem vyřezal okna a pomocí balzy a průhledné plastové folie jsem vytvořil vrchní část majáku. Z kulatiny z bukového dřeva jsem udělal rám pro síťovanou plochu pro zavěšení náušnic, která je z perličky, co nám zbyla, když jsme stavěli zeď. Vše je přetřeno bílou barvou, aby šperkovnice zapadla do naší ložnice. V tuhle chvíli jsou všechny náušnice srovnány, náhrdelníky pověšeny, žena spokojená a mě se lépe spí. Tedy pokud je telefon na své postýlce ;-)

Kachna bez zelí a bez knedlíků

Když se řekne kachna, každý si představí dozlatova opečenou kachýnku s knedlíčkem a se zelím, prostě vůni nedělního oběda. Mě se ovšem vybaví Citroen 2CV (tedy pokud nemám zrovna hlad), známý jako kačena nebo kachna, který jsme za mého dětství mívali. Naše kachnička byla v červenobílých barvách, měla plachtovou stahovací střechu, bylo to jednoduše pro malého kluka auto snů. Kamkoliv jsme přijeli, setkávali jsme se se zkoumavými pohledy domorodců. Moje nejhezčí vzpomínky jsou hlavně na tu dobu, kdy jsme byli o prázdninách na chalupě v Bechyni a jezdili jsme do města se staženou střechou stojíce s bráchou na zadních sedačkách a s hlavami trčícimi ven z auta. Všichni jsme tohle auto měli rádi, hlavně můj tatík a proto jsem se rozhodl, že po letech, co už ho nemáme, mu namaluji obraz s naší kačenou jako dárek k narozeninám a vzpomínku na ty krásné časy. K mému potěšení už visí na zdi u našich v ložnici a dokonce na čestném místě nad postelí.