Chester 1888

Před pár měsíci jsem brouzdal po internetu se snahou najít nějakou inspiraci na nový modelářský projekt. Hledal jsem starou stavbu, která by byla v co největší míře tvořena ze dřeva. Nakonec jsem narazil na krásnou budovu z viktoriánské éry postavenou do finální podoby roku 1888. Celá dřevěná nástavba stojí na zděných základech vytvořených již v době Říma. Od počátku sloužil dům jako obchodní místo na rohu křižovatky dvou nejrušnějších ulic města Chesteru. Město Chester v kraji Chesire bylo koncem 19. století vyhlášeným místem klidu pro anglickou smetánku utíkající před ruchem Londýna. Také proto zde vyrostla řada precizně zdobených domů sloužících pro nakupování a hýření anglické šlechty včetně té, dle mého názoru, nejzajímavější stavby, rohového domu přímo v centru celého komplexu. Všechny domy v těchto ulicích jsou ve světě jedinečné tím, že jsou v řadě propojeny takzvanými „rows“, což jsou vlastně jakési kryté uličky v prvním patře, které vedly napříč všemi domy v celé ulici. Každý dům měl alespoň jeden krámek s vchodem v úrovni ulice, který byl ve zděné části domu ještě z dob Říma a připomínal spíše sklepení a vcházelo se do něj dolů po schodech. V úrovni ulice byly vlastně jen jeho výlohy. Nad těmito krámky vedly již zmiňované zastřešené uličky a v jejich úrovni další vlna obchodů. Nad nimi potom byly většinou byty jednotlivých obchodníků, do kterých se vcházelo skrze obchod. Velkou výhodou pro stavbu tohoto modelu je skutečnost, že takřka všechny domy v obou ulicích v Chesteru stále stojí a jsou zrekonstruované přesně podle tehdejší podoby, takže k dispozici jsou fotografie dobové i současné. 

Podle jednotlivých fotografií a pohlednic jsem se snažil zjistit informace o obchodech a jejich majitelích od roku 1888. Úplně první dochovaný pohled na tento dům je z roku 1895 z obrazu jednoho neznámého anglického malíře, kdy zde ve třech obchodech bylo vlevo v přízemí zlatnictví a hodinářství Roberta Catleyeho, vpravo v přízemí byl obchod Timothy Deakina a v prvním patře byl obchod Adama Wilda, pravděpodobně kloboučnictví. 

Robert Catley byl pravděpodobně z významné zlatnické rodiny v sousedním Lancashiru, ovšem podle pohlednice z roku 1903, kde jsou výlohy zahrazené, se dá usuzovat, že někdy v tuto dobu svoje zlatnictví zavřel. Poslední zmínky o něm podle místních kronik jsou, že se zapojil do bojů v první světové válce, ze které se již nevrátil. 

Adam Wild, nejstarší syn z početné rodiny zdědil podle dochované závěti kloboučnictví po svém otci, které ovšem dlouho neudržel, podle fotografie z roku 1930, kde již odkoupila obchod v prvním patře společnost Waltons, která již předtím odkoupila obchodní prostory v přízemí po Robertu Catleym. Společnost Waltons, která se zaměřuje na oblečení a módní doplňky nakonec rozšířila své prostory i o poslední obchod po Timothy Deakinovi a je zde dodnes jako uznávaná značka Waltons and sons.

O posledním obchodníkovi Timothy Deakinovi již bohužel žádné dochované informace nejsou.

Fotografie z roku 1940

Polička na kořenky, vlastní výroba.

     Zhruba před dvěma týdny jsem k narozeninám dostal od našich úžasnou hračku do svojí pracovny, kterou jsem si už moc dlouho přál. Jde o stolní kotoučovou pilu KS 230 od rakouské firmy Proxxon.

Hned první nápad, který jsem se pomocí ní rozhodl realizovat byla dřevěná polička na kořenky. Nejdříve jsem chtěl udělat poličku na všech 20 kořenek, které máme doma, ale nakonec jsem se rozhodl pro verzi s 15 kořenkami, tři patra po pěti v řadě. Každý jistě poznává, že jde o profláknuté kořenky z Ikei, které má doma většina z nás. Všechno jsem si nejdříve pořádně rozkreslil a vypočítal a pak jsem se putil do řezání, lepení a řezání a zase lepení. K lepení jednotlivých částí jsem používal tavnou pistoli, která se ukázala jako perfektní volba, protože i když se nakonci ukázalo, že moje propočty nebyly tak přesné a musel jsem po nalakování všechny příčky mezi kořenkami zbrousit, polička to vydržela i při vyvinutí značného tlaku.
     Při stavbě jsem používal smrkové dřevěné profily a na bočnice balzové dřevo, které se dá skvěle řezat a tvarovat i skalpelem a hlavně při použité tloušťce 5 mm už balza i leccos vydrží a po nalakování se ještě zpevní. Jelikož jsem chtěl, aby celá polička byla nejenom praktická, ale i nějak pěkně vypadala, rozhodl jsem se pro lehce zdobené boky, což nebyl problém do balzy vyřezat. Pak už stačilo jen dodělat jednotlivé patra a všechno jsem to namořil Soudalem, který je naprosto nezávadný a hodí se i do styku s potravinami.